HELEVORN byla původně gothicmetalová kapela, která při svém zrodu nacházela vzory na dalekém severu v uskupeních jako byla TRISTANIA nebo THEATRE OF TRAGEDY. Než ale vydali svůj debut „Fragments“, uběhlo pár let, utekla jim zpěvačka a sami se postupně začali hudebně přesouvat spíš směrem, který reprezentovala například KATATONIA nebo SWALLOW THE SUN. Prvotina byla tak ještě na rozcestí, druhé album už bylo hodně ovlivněné posledně zmíněnými spolky. Jejich další vývoj směřoval čím dál víc do doomových vod a tam i nakonec zakotvili, avšak svůj gothicmetalový původ nikdy nezapřeli a na všech albech je znát. Na předposledním „Aamamata“ se trochu víc rozmáchli a experimentovali a zároveň to lze považovat ze jejich nejvyzrálejší nahrávku. Přesto se Helevornům musí nechat, že každé jejich album je zajímavé a má svou úroveň kvality. Nakonec s komponováním nespěchají, stejně tak jako jejich hudba není uspěchaná, a nová díla vydávají s víceméně pětiletými intervaly. Tak tomu je i nyní. Další pětiletka uběhla a je tu „Espectres“.
Go back and see how the world is running down
Surrounded by the dying Sun, the Moon's just a scar
Look at the Earth and then you will find the truth
The dimming light is you
Na „Espectres“ se stále pohybují na rozhraní mezi doom a gothic metalem. Jednou jsou na té straně, podruhé na oné. Dílo je to temnější a postavené na tvrdších riffech než posledně. Ty má na svědomí nový kytarista Alex Correa, který se významně podílí na komponování. „Espectres“ je současně materiál, který chce čas. Pomalu, jen ve vhodných okamžicích ho nechat působit, nechat se omotat temnými atmosférickými vlákny a vtáhnout do proudu pozvolna plynoucí hudby. Zprvu se tváří jako klasický doom, nakonec tomu pocitu nejvíc pomáhá úvodní skladba „Inherit the Stars“. Ale má v sobě víc skrytého. HELEVORN v sobě své gothicmetalové kořeny nepopírají. Takové „Signals“ jsou se svým klávesovým motivem a rychlejším rytmem jasnou vzpomínkou na období devadesátých let. Ta teskná, přesto svižná melodie a utrápený chrapot střídaný s čistým vokálem v sobě nese i odkaz na staré počiny Divadla tragédie, „Aégis“ se probouzí kdesi pod vrstvami prachu.
Kde se to u těch Středozemců z Baleárských ostrovů bere? Jeden by čekal, že to budou jen samé veselé spolky pro vyhrávání na plážích a ona je to pozoruhodně kvalitní doommetalová scéna. Není to ani půl roku, co vyšla jiná výborná deska, „Spreading The Wings Of Hope“ od jejich krajanů GOLGOTHA. S těmi personálně příliš propojeni nejsou, pouze klávesák, relativně nový člen uskupení, Pedro Sánchez Bonnín, hrál u GOLGOTHA. Při pečlivějším hledání se ale najdou nějaké společné kapely či projekty (IMPUR, CEROSITY), zas tak velké ty ostrovy nejsou. Mallorca má co nabídnout i po setmění, tedy především po setmění. Kdo by jinak v tom vedru vydržel?
„When Nothing Shudders“ je už zcela pochmurná, pomalá věc, která by mohla zaznít i na nahrávce švédských DRACONIAN. K úplnému umíráčku to ale nesklouzne, tomu brání razantní, místy i dynamické bicí, které spoluvytváří pěkný kontrast. „L'endemà“ je kráska a zvíře, kontrast lehkého dívčího zpěvu a drsného chrapotu. Ale ta kytara je jiná než u takto se profilujících kapel, je drsná, nekompromisní. Těžké riffy navozují tíživou atmosféru a beznaděj. Zpěvačka se jen snaží pozvednout nemožné, přinést trochu světla do temnoty. Nakonec je tu závěrečný umíráček „Children of the Sunrise“, utahaný, drtivý a ubíjející, přesto má v sobě stejné kouzlo jako celé album. Jako host si na této skladbě zachraptil Thomas A. G. Jensen z dánských SATURNUS. HELEVORN i popáté v řadě dokázali nahrát kvalitní album, které nijak nezastírá své kořeny a vzory, nýbrž staví na nich, rozvíjí je a utváří k obrazu svému.